Stromy okolo našeho domu prodávají listí,

Padá na zem a hladí podrážky mých bot.

Svou něžnou písní láká naše těla,

Hledá trojice nebeských znamení na chodníku.

Kradu tvou lásku ve svých snech,

Ve dne čekám na noc a naše ruce nekonečně padají.

Chytám Tě do neviditelných tenat svých očí,

Co nad Tebou bdí a prosí den, aby šel spát.

Pan Argondian namaloval tisícího vesmírného skřítka

A já v něm vidím zítřek, dívko z okrajové čtvrti.

Láska a nenávist mají pevně stisklé ruce,

Jako dělník z automobilové opravny na předměstí.

Vím, že mi nedáš nic a stejně počkám na jaro,

Až necháme rukavice a šály v dýhovaných skříních.

Pošťák začne chodit o hodinu dřív

A bude rvát předivo mých sofistikovaných snů.

Nenávist a lhostejnost mi olizují palce pod dekou,

A ráno křičí do ucha tvé jméno jako soudce.

Tys odešla jak období v příštím krátkém roce,

A já stejně vím, že jsme si byli neurčení.